TheRoosters
01 / 01
The Roosters

Lucie na volné noze: O psaní knihy Rozplétání

Lucie na volné noze: O psaní knihy Rozplétání

by Rooster
Pro , 16
Lucie na volné noze: O psaní knihy Rozplétání

Jmenuji se Lucie, vystudovala jsem Ateliér fyzického divadla na JAMU a nyní jsem již druhým rokem umělcem na volné noze.

Tušila jsem, že se s volnou nohou pojí život nestálý a plný výzev. Tak velkou pestrost jsem ovšem nečekala. Za ten rok a půl jsem byla moderátorkou kabaretní show, herečkou v představeních pro děti (převážně v roli víly), herečkou v autorském představení pro dospělé (převážně v roli víly, ale méně oblečené), komparzistkou v opeře (jako laň s koňským zadkem), produkční, lektorkou tvůrčího psaní, dramaturgyní, spisovatelkou, dabérkou devíti vět, uchazečkou desítek konkurzů a castingů, uklízečkou a ženou v domácnosti.

Když Ondřej nabídl všem kabaretním pisálkům možnost přispívat do tohoto blogu, řekla jsem si, že výčet mých vyzkoušených pozic je sice již dost dlouhý, ale blogerka se k nim ještě klidně vejde. Dovolte mi tedy, abych s Vámi postupně sdílela zážitky ze svého života, jehož pestrost se mi vymyká z rukou.

Dnes bych se s Vámi ráda podělila o příběh mé čerstvě dopsané knihy Rozplétání. Popíšu Vám, jaká byla cesta knihy od nápadu až ke smlouvě s nakladatelem. S vyprávěním ale musím začít pěkných pár let zpátky.

Lucie Hrochová

Bylo mi třináct. Bydlela jsem na vesnici. Harryho Pottera jsem znala nazpaměť. Přála jsem si vytvořit svůj vlastní svět. A tak jsem jej pomalu začala psát do sešitu a později přeťukávat dvěma prsty do stolního počítače. V pozadí jsem poslouchala televizi s nekonečnými seriály, které mě ani trochu nerušily. Vymýšlela jsem si své vlastní nebe.

A tak vznikla kniha Přátelství z nebes. Fantasy pro dívky, kde je všechno stříbrné nebo růžovo modré. Příběh, který vyzdvihuje důležitost pozitivního myšlení. Vydalo ji hned třetí nakladatelství, kterému jsem rukopis nabídla.  

Kniha Přátelství z nebes

Následoval druhý díl, Poznání z nebes. Ten jsem křtila, když mi bylo sedmnáct.  

2. kniha Lucie Hrochové – Poznání z nebes

A pak si moje vnitřní spisovatelka dala pauzu. Ne úplně tak od psaní, ale spíš od víry, že stojí za to u toho tak dlouho sedět a že její texty jsou hodny publikování.

Pokud bych měla psát životopis svých pocitů, následovala léta pochybování, ze kterých se stále ještě otřepávám. Otřepala jsem se ale už dost na to, abych to aspoň zkusila. Věřit svému příběhu. Vydržet u něj sedět. Psát jej slovo za slovem.

Fascinují mě slova. Někdy před rokem, ze začátku podzima, jsem dostala nápad, že bych mohla psát o světě, kde se věci dějí doslova. Třeba: když někoho někam pošlete, tak tam fakt půjde.

Začala jsem psát nesouvislé, krátké texty. Vzala jsem si metaforu a vytvořila kolem ní situaci. S příběhem jsem nepospíchala. Vlastně jsem jen vytvářela jednotlivé dílky puzzlíků, aniž bych měla jistotu, že je někdy pospojuji.

Když už těch krátkých textíků bylo dost, prohlédla jsem si je, zdali se mi spojením několika z nich nevyloupne nějaká postava. A vyloupla se! Jmenuje se Rozárka, je jí 22 let a vytváří lidem mýdla na přání. No a ona sama ve svém srdci taky pár přání nosí…

V únoru jsem si promyslela, o kom a o čem kniha bude a začala psát příběh hezky popořádku. A pak se stalo to nejlepší, co mohlo mou knihu potkat. Pandemie.

Už jsem nebyla ani moderátorka kabaretní show ani herečka. Po týdnu doma jsem už měla dokonale naklizeno, takže ani na uklízečku jsem se nemohla vymlouvat. Spisovatelka dostala prostor. Na jaře a na podzim znova.

Během psaní jsem měla několik záseků. Třeba když jsem zjistila, že jedna z postav v knize říká jenom to, co potřebuji, aby řekla, nikoliv to, co by sama chtěla říct. Kvůli této postavě jsem strávila tři dny v kuse pouhým přemýšlením. Vypadala jsem u toho  značně neužitečně, ale vážně jsem pracovala! Bloumala jsem. Psala jsem si poznámky. Myslela na ni na posteli i na židli, u počítače i u papíru. Při čtení již napsaných řádků, při vaření i při mytí nádobí. Některé myšlenky holt potřebují čas na zrání.

Bojovala jsem se soustředěností. Když jsem zrovna neměla nápady, překlikávala jsem z wordového dokumentu s knihou na Facebook nebo na titulky zpráv na Seznamu. Krmila jsem svůj mozek informacemi, které vůbec nepotřeboval. Postupně jsem si od těchto bulvárních zpráv začala dávat dietu, ale musím říct, že plně se soustředit v dnešním světě je úkol nesnadný, za to však nesmírně důležitý nejen pro spisovatele.

Stala se mi ovšem také jedna pěkná věc. Příběh jsem začínala psát jako naprostou fikci, s každou další napsanou stranou jsem však překvapovala samu sebe, jak moc je ten příběh vlastně můj osobní. Potěšilo mě, že píšu o smutcích, o kterých jsem nikdy psát nechtěla. Zabalila jsem je do jiného příběhu, a staly se tak lehčí a stravitelnější pro mě a snad i pro čtenáře.

Lucie na volné .. louce

Když jsem se se psaním blížila ke konci, byla jsem hodně napjatá. Pořád ještě se mohlo stát, že to nebude fungovat, že to nebude dávat smysl, že je to možná hezké v mé hlavě, ale na papíře se to rozsype.

Ale slovo dalo slovo a příběh v polovině listopadu dostal své slovo poslední. Jestli funguje, o tom se snad budete moct přesvědčit brzy sami.

Byla jsem napjatá, když jsem knihu psala a teď jsem napjatá, že je už dopsaná a že s ní nemohu trávit další dny. Jenomže to není tak docela pravda. Příběh je sice dopsaný, ale knihu ještě čeká dlouhá cesta.

Teď je před námi předprodej. V novém roce dostane Rozplétání v nakladatelství Pointa měsíc na to, aby vybralo od čtenářů finanční částku potřebnou k zhotovení. Když se částka vybere, kniha může jít do rukou korektora, redaktora, grafika a sazeče a následně pak do tiskárny. Když se částka nevybere celá, přispěvovatelé dostanou své penízky nazpět a Rozplétání si musí hledat štěstí v jiném nakladatelství. Vypadá to, že mě v následujících dnech čeká práce crowdfundera!

Zajímá-li Vás Rozplétání, mrkněte na tento odkaz, kde se dozvíte víc a kde pak případně můžete výrobu knihy také podpořit.

Psaní zdar, Vám zdar a zase někdy příště.

Lucie